To, že je české sklo a sklářství ve světě fenoménem, víme. Čím se ale můžeme inspirovat na oplátku v zahraničí? O tom, jak mohou stipendijní programy formovat uměleckou stránku studentů a jejich pohled, jaké lze získat zkušenosti a co lze naopak v našem českém přístupu změnit, jsme si povídali se sklářskou umělkyní a designérkou Evou Novákovou, která posledních pár let procestovala řadu zajímavých míst v zahraničí. Mimo jiné jsme rozebírali i počátky její tvorby, kdy se zájmem v garbologii zkoumala změny lidské společnosti. Nakousli jsme také její zájem v participativních projektech, dvojsmysl v objektech, také působení ve studiu penocze i současnou tvorbu a plány do budoucnosti.
rozhovor no.: 4
— sklo může být architektonický, sochařský či konceptuální nástroj —
Pamatuješ si, kdy ses rozhodla, že se sklo stane tvou profesní cestou?
Ke studiu na sklářské uměleckoprůmyslové škole v Kamenickém Šenově mě motivoval můj lektor malby a bývalý absolvent školy akademický malíř František Leták. Radil mi, abych šla studovat „sklandu“, kde získám dobré základy v oblasti kresby a malby, a pak budu moci jít studovat jakýkoliv jiný výtvarný obor. V budoucnu se to tak trochu stalo, ale nakonec jsem u skla zůstala.
Pokračovala jsi na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem v ateliéru Skla, kde tě vedl Ilja Bílek a pak následně v ateliéru Performance u Jiřího Kovandy. Proč ses rozhodla zkombinovat tyto dva ateliéry a různorodé přístupy?
Určitě to mělo své souvislosti a návaznost. Nejprve jsem studovala sklo u Ilji, což bylo skvělé. Získala jsem u něj klasičtější přístup, který zahrnoval jasná řemeslná pravidla a k tomu nás naučil dost tvrdě si stát za svým. Ale během bakalářského studia jsem strávila víc jak polovinu času na zahraničních stážích, kde jsem studovala především sochu. Viděla jsem díky tomu trochu jiné přístupy k práci. Ovlivnila mě i postmoderní a konceptuální tvorba. Uvědomila jsem si, že už nepotřebuji ke svému výrazu pouze sklo, ale že tíhnu k volnější práci i přístupům. Tak jsem v magisterském studiu přestoupila do ateliéru Performance. Ateliér Performance v sobě zahrnoval nejen akci samu o sobě, ale zároveň i prostorovou tvorbu a instalace, které reflektují performativní činnost. Věděla jsem, že mi ateliér nabídne větší svobodu tvorby, ale zároveň mi zůstane kritický přístup. Univerzita pro mě byla motivující prostředí. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří rozvíjeli vlastní kritické myšlení, čímž ho pomáhali rozvíjet i mě a zároveň byli schopní diskutovat o současných tématech. Myslím, že dodnes těžím ze zkušeností nabytých v zahraničí.
Tvé portfolio výtvarných děl je velmi rozsáhlé a různorodé. Jak bys svou tvorbu a její rozpětí popsala?
Sklo vnímám spíš jako médium, které používám podobně, jako když malíř používá štětec. Dost často ale využívám i jiné materiály. Pracuji ráda s nalezeným objektem tzv. „found object“. Hledám určité fragmenty a materiály, které pak skládám dohromady. Kromě skla je to dost často dřevo a kov. Není to o tom, že jde o méně hodnotné materiály, ale zdá se mi mnohem zajímavější použít to, co naleznu a čemu můžu přetvořit hodnotu.
Co tě na kombinování a spojování materiálů, jako je sklo a třeba kov, tolik fascinuje?
Nepřemýšlím moc nad samotným propojením jednotlivých materiálů, spíš nad myšlenkou, kterou chci zrovna vyjádřit. Pak hledám možnosti, jak ji říct a k tomu používám různé kombinace. Jednu dobu mě zajímala garbologie, což je akademická disciplína, která zkoumá informace a měnící se vzorce v současném odpadu, a tím i lidskou společnost. Takže jsem se probírala lidem v odpadcích a zkoumala, jaké jsou osobnosti. Následně jsem jim vytvářela portréty na základě toho, jak vypadal jejich odpadkový koš. Nejvíce jsem se tímto tématem zabývala kolem roku 2012-14. Pak jsem hodně pracovala s tématem překážky, nebo stěny a ambivalentního, tedy dvojakého vztahu, kdy je ten samý objekt z jedné a druhé strany pokaždé jiný. Chtěla jsem vytvářet efekt toho, že ne vše, na co se díváme, je takové, jaké chceme, aby bylo. Zabývala jsem se tím i ve své diplomové práci „Refuse image“ – odmítnutý obraz.
To je tvá výtvarná poloha a volná tvorba. Kromě ní ale vytváříš i užité umění a design. Čím se v této sféře zabýváš?
Od roku 2011 jsme společně s Dagmar Petrovickou a Irenou Czepcovou, s kterými jsem studovala na univerzitě, založily studio penocze. Zde tvořím svou užitou polohu. Dělaly jsme nejprve se světelnými objekty, ale teď se zaměřujeme na tavenou plastiku, kterou komponujeme do světelných i užitých objektů, například mís a váz.
Od studia na univerzitě jsi toho hodně procestovala. Kde jsi strávila poslední roky a čím ses zabývala?
Dva roky jsem působila v Austrálii, kde jsem byla na volné noze a pracovala jsem pro lidi z Jam Factory. To je komunální instituce pro řemeslo a umění. Má k dispozici hromadu dílen, které si výtvarníci společně pronajímají a sdílejí. Je to fajn, protože se potkávají na jednom místě a je jednoduché se seznámit a předat kontakty. Pak jsem se mohla díky stipendijním programům podívat do Ameriky, byla jsem v Japonsku a na dalších místech.
Kde se teď momentálně vyskytuješ?
Já jsem buď tady, nebo tady nejsem. Myslím si, že ani moc lidí neočekává, že mě nalezne. Ale když potřebují, tak se vždycky objevím. Teď jsem zpět v Evropě, částečně v Čechách. Dost času ale trávím v Německu, kde jsem na evropském programu „Glass Works – Training -Networking – Taking Roots“ ve Frauenau. Již delší dobu tam je letní škola a nově i rezidenční program. Máme tam absolutní volnost a tutory, kteří s námi, když potřebujeme, konzultují. Učí nás, jak se píšou projekty, jak se žádá o grant, kde získat peníze na umělecké aktivity, jaké soutěže existují a tak dále.
Díky rozhledu z cestování můžeš dobře porovnat sklářskou tvorbu a design u nás a v jiných zemích. Jaké rozdíly pociťuješ? Co v Čechách chybí a čím jsme naopak výjimeční?
Přístup je v zahraničí dosti jiný. V Čechách máme unikum, jelikož máme veškerý network. Máme vzdělání, průmysl, lidi, kteří to umí a každý se věnuje svoji specializaci. V zahraničí je to vzácné. Například je to z toho důvodu, že pracovní síla je drahá. Většina umělců tak nemá šanci někam jít a nechat si danou věc vyrobit. Pokud chceš tvořit, musíš to umět všechno sama. To je určitě jedna z věcí, kterou jsem se musela naučit, když jsem začala jezdit ven. Zejména fungovat v mnoha disciplínách a doučit se řadu technologických postupů. V zahraničí to pro mě byl dobrý trénink. Možná by bylo dobré začít s tímto přístupem už na studiích, dát studentům větší zodpovědnost i flexibilitu, kterou vyhledávají a pak i větší praktický rozsah od dodavatelů materiálů, údržby zařízení až po autorské právo či obchod, neboť to nám pak trochu chybí.
Když máš zkušenost a srovnání s tvorbou v zahraniční, kde se vidíš ty?
Mě v podstatě baví vše, co jsem se v zahraničí naučila a ráda bych to u nás zase dál předala. Na druhou stranu jsem neplánovala, že budu takhle jezdit po světě. Poslední dva roky byly pro mě celkem intenzivní. Procestovala jsem řadu míst a nemám v plánu zůstat v zahraničí napořád. Je to určitě zajímavá zkušenost a mnoho jsem se naučila, ale je to vyčerpávající. Je fajn být zase na chvíli doma.
Kromě projektu penocze se podílíš i na projektu goodbyGlass. Jaký má podle tebe potenciál a jak vidíš jeho působení do budoucna?
Je to dobrá aktivita, kterou ráda podpořím. Dagmar si goodbyGlass dobře nastavila. Je skvělé, že prezentuje tvorbu více lidí najednou a že můžeme sklo společně prezentovat v Pasáži českého designu. Také je dobré, že věnuje čas i těmto rozhovorům. Vytváří se tím databáze mladých sklářských umělců. Bude z ní dobrý studijní zdroj informací do budoucna. Navíc Dáša má v projektu i studenty, kteří vychází ze škol. Je důležité, aby tam také byli, protože mnoho z nich dělá progresivní věci již na škole.
Čím se v goodbyGlass prezentuješ?
V goodbyGlass prezentuji sadu mís, které jsem nazvala „Demokracie tří.“ Vytvořila jsem tento koncept pro nás tři z penocze. Irenka dlouho dělala kruhové mísy, takže mě napadlo k nim udělat jakýsi protipól. Využila jsem čtverec, trojúhelník a později i spoustu dalších tvaru. V goodbyGlass mám momentálně čtvercové a trojúhelníkové mísy, jako protiklad k Irenčiným kruhům.
Jak si již zmínila, aktuálně jsi na rezidenčním pobytu v Německu. Můžeš mi pospat a přiblížit, čím se tam zabýváš?
Pracuji na participativním projektu. Tentokrát jsem se rozhodla pracovat s teenagerama a budu se tak soustředit na mladé ze středních škol. Častěji totiž pracuji s malými dětmi nebo dospělými, takže toto pro mě bude nová zkušenost. Plánuji, že spolu budeme vytvářet skleněný model utopického města, takovou paralelu sounáležitosti a identity. Studenti mi poskládají stavby z papíru, následně vzniklé modely převedu do skla a výstupem bude naše společná výstava. Papír je dost praktický materiál pro práci s lidmi a vznikají poměrně jednoduché modely, které pak mohu převést do skleněných forem. Podobný projekt jsem dělala již v Japonsku, kde workshopy probíhali tak, že jsem nejdříve vyprávěla o tom, co mám v úmyslu, o skle a o společenských projektech. Chtěla jsem, aby všichni poznali pozadí díla a důvod, proč k jeho realizaci potřebuji právě je. Pak jsem jim poskytnula papír a nechala volnost. Bavila mě totiž jejich intervence i deformace tvarů. V těchto projektech vidím přesah v edukaci budoucí generace a široké veřejnosti. Neočekávám, že z těch lidí budou umělci nebo skláři. Spíš chci, aby pochopili, že sklo může být architektonický, sochařský či konceptuální nástroj. A nevnímali jej pouze v té užité formě skleničky a toho, co vidí v obchodních řetězcích. To je pro mě poměrně důležité a smyslem této práce. Takže v Německu na svou práci v Japonsku navazuji a posouvám ji dál.
Na čem ještě momentálně pracuješ?
Mimo jiné jsem se do Čech vrátila i kvůli doktorskému studiu na univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, kde jsem zvolila spíše společenské téma s technologickým přesahem. Zabývám se možnostmi nastavení systémů tak, aby sklárny, které produkují sklo, zužitkovaly druhotné materiály a energie co nejefektivněji. I když jsou některé sklářské procesy tisíce let staré, tak i v historických dokumentech často nalezneme podobně kompaktní řešení k využívání druhotných surovin z výroby. Myslím si, že situace sklářství v dnešní podobně není do budoucna udržitelná a stále čerpá ze základů poslední průmyslové revoluce. A popravdě, my jsme jako země pokroková v inovacích, v procesech výroby, mechanizaci i v designu skla. Možná je to utopie, ale bylo by skvělé být progresivním příkladem jak v ekonomickém, tak v ekologickém ohledu. Společenské poměry se mění a kvalita výroby i konečného produktu je jí nedílnou součástí.
Sklářská umělkyně a designérka Eva Nováková (*1987) se ve své tvorbě zaměřuje na dvojsmysl objektů a materiálů. Často pracuje s nalezenými materiály a soustředí se na koncepční praktiky s integrací sociálního diskurzu. Ráda kombinuje materiály jako je sklo, kov a dřevo. V roce 2014 získala magisterský titul na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Participovala na výstavách v České republice, Francii, Belgii, Dánsku i Austrálii. Je spoluzakladatelkou studia penocze, které se zaměřuje na produkci designu skla a světelných instalací. V roce 2017 získala stipendia pro pobyt v Pilchuck Glass School v USA a na Toyama Glass Art Institute v Japonsku. V současné době pracuje na dalším rozvoji studia penoczea na svém doktorském výzkumu v rámci Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Líbí se vám naše rozhovory se sklářskými umělci? Zajímáte se o dění v současném českém skle? Pokud byste chtěli podpořit naší aktivitu, abychom vás nemuseli i nadále zatěžovat reklamou, budeme rádi za jakýkoliv příspěvek na podporu našeho blogu i dalších činností.
Přispět můžete na toto číslo účtu: 670100-2215867698/6210.
V případě jakýchkoliv dotazů nás neváhejte kontaktovat.
goodbyGlass 